Zavřeli jsme svá srdce a necítíme lásku, kterou v nich mám?

image

V určité fázi života jsme se začali bát lásky, protože jsme si myslili, že je láska není spravedlivá. Láska bolí. Snažili jsme se být dobří, chtěli jsme, aby nás druzí milovali, ale neuspěli jsme. Už několikrát jsme někoho milovali a zlomilo nám to srdce. Milovat znovu znamená příliš riskovat.
Protože se sami odsuzujeme, nezbyla nám žádná sebeláska. A nemilujeme-li sebe, jak můžeme milovat druhého?

Snažíme se druhého ovládat, protože jsme se v dětství naučili soutěžit o pozornost. To, čemu říkáme láska, není láska, ale pouhé sobectví. Jak to může fungovat? V sobeckém vztahu není žádná láska. Oba partneři hladoví po lásce. Sexuální styk, při kterém cítíme trochu lásky, se nám stane návykem, protože jsme vyhladovělí po lásce. A pak vychází strach a výčitky svědomí. A začíná celé drama.
Pak hledáme všelijaké rady. Bylo napsáno mnoho knih o lásce, a téměř všechny by mohli mít titul „Jak být sexuálně sobecký.“ Úmysl je dobrý, ale kde je láska? Tyto knihy nejsou o tom jak se naučit milovat. O lásce se z nich nedovíme nic. Všechno máme v genech, ve své povaze. Nemusíme se nic učit, kromě toho, co si sami vymýšlíme v tomto světě iluzí. Hledáme lásku, zatímco láska je všude kolem nás. Láska je všude, ale my ji nevidíme. Naše citové tělo není na lásku naladěno.
Bojíme se milovat, protože to není bezpečné. Strach z odmítnutí nás děsí. Musíme předstírat, že jsme něčím čím nejsme; nejsme schopni milovat sami sebe, ale chceme aby nás miloval partner. Problém není v tom, že nás odmítá partner, nýbrž v tom, že odmítáme sami sebe, protože si myslíme, že nejsme dost dobří.
Sebeodmítání je naším největším problémem. Je-li naše představa dokonalosti falešná, nikdy nebudeme dobří. Ačkoli je to falešná představa, my jí věříme. A protože nejsme dokonalí, odmítáme sami sebe. A stupeň sebeodmítání závisí na tom, silní byli dospělí lidé, kteří zničili naši integritu, když jsme byli malí.

Jestliže někomu řekneme, že ho milujeme, a on nám řekne, že nemiluje nás, je to důvod k tomu abychom trpěli? To, že nás někdo odmítne, neznamená, že musíme odmítat sami sebe. Jestliže nás nemiluje jeden člověk, bude nás milovat jiný. Vždycky někdo takový existuje. Ale je mnohem lepší být s někým, kdo s námi chce být, než být s někým, kdo s námi být musí.

Budeme-li milovat sami sebe, naše láska bude růst.

Jsme úplní lidé. Když z nás vychází láska, nehledáme lásku proto, že bychom měli strach být sami. Milujete-li sami sebe, můžete být sami a není to pro vás žádný problém. Jste šťastní, když jste sami, ale také vás baví být s někým.

Co vlastně chceme?
Když jsme děti stýkáme se s ostatními dětmi, protože si chceme hrát. Nechceme být s nějakým dítětem proto, abychom se prali. Sice se to může stát, ale nikdy to netrvá dlouho. Většinou si hrajeme. Když nás to omrzí, najdeme si jhinou hru nebo změníme pravidla, ale stále si hrajeme.
Vstupujeme-li do partnerského vztahu, protože chceme žárlit, protože chceme partnera ovládat, protože chceme partnera vlastnit, pak nehledáme zábavu. Hledáme bolest a tu také najdeme. Vstupujeme-li do vztahu s očekáváním, že nás partner učiní šťastným, budeme zklamáni, protože se to nestane. A nebude to jeho vina; bude to naše vina.
Do jakéhokoliv vztahu vstupujeme proto, že se chceme bavit a nechceme se nudit. Hledáme-li partnera nebo partnerku, děláme to proto, že chceme být šťastní a chceme se radovat z toho, čím jsme. Nehledáme si partnera, abychom ho otravovali svými problémy, svou žárlivostí, svým hněvem a sobectvím. Jak je možné, aby nám někdo řekl, že nás miluje a pak nás zneužíval?

Šťastnými nás činí láska, která vychází z nás. A budeme-li lásku štědře rozdávat, všichni nás budou milovat. Dokud budeme štědří nikdy nebudeme sami. Jsme li sobečtí budeme vždycky sami a bude to naše vina. Naše štědrost nám otevře všechny dveře. Sobectví žádné dveře neotevře ……

Láska, vztahy a přátelství  Don Miquel Ruiz  ~ VSESLASKOU ❤️ VZTAHY